Zdeněk Seidl - Hudební nástroje

O niněrách

Niněra neboli kolovrátek, kobyla, kobylí hlava, žebrácké varhany, žebrácká lyra čili organistrum je prastarý hudební nástroj, který ale od druhé půle 20. století zažívá velkou renesanci a vzestup zájmu.
Z hlediska organologie je to vlastně nástroj smyčcový, kde ale není smyčce. Zároveň je to nástroj částečně mechanizovaný: struny jsou rozechvívány kolem hnaným klikou (v tom je niněra naprosto unikátní) a zkracovány jsou jednoduchou klaviaturou (tu má niněra společnou s nyckelharpou.)

Písemné prameny naznačují, že niněra mohla vzniknout někdy před 10. stoletím na středním východě. Hudební nástroj s kolem je popsán v encyklopedickém díle tzv. Bratrstva čistoty v Basře (Rasa'il Ikhwan al-safa') právě z 10. století.
Nejstarší ikonografický doklad najdeme na portálu kostela Santo domingo ve španělském městě Soria a pochází z 12. století. .
První niněry byly dlouhé půldruhého metru a museli být dvoumužné, kdy jeden hráč pouze točil klikou a druhý obsluhoval klaviaturu. Tato velká niněra pravděpodobně sehrála svou roli v počátcích křesťanství jako nástroj doprovázející zpěv v kostelech. Od 12. století nastupují na její místo varhany a niněra je vytlačena do hudby světské. Pro tento účel se zmenšila její velikost tak, aby ji mohl používat jeden hráč.
Ve středověku byla niněra oblíbená v hudbě dvorské, byl to nástroj typický pro potulné bardy a žakéře. Později v průběhu renesance se však niněra stává nástrojem spíš lidovým, často i žebravým. Byl to důsledek změn v hudbě, ve které vzrůstá význam harmonie, čemuž se niněra se svým konstantním prodlevovým tónem přirozeně vzpírá. Zároveň se ale v této době začíná projevovat značná diverzita tvarů pro niněru tak typická.
Největšího rozmachu dosáhla niněra pravděpodobně ve Francii na počátku 18. století, kdy se stala na čas součástí oficiální hudební kultury na dvoře Ludvíka XIV. jako důsledek tehdejší módní vášně pro všechno rustikální. Pro niněru psala v této době celá řada autorů, vznikaly suity, sonáty i komorní koncerty. Skladby pro niněru vytvořili i takoví velikáni jako Antonio Vivaldi a o něco později dokonce i Joseph Haydn a W. A. Mozart. V té době se také dostalo niněře konstrukčního zdokonalení v dílně Versailleského nástrojaře Henriho Bâtona. V jeho dílně mají původ klasické kytarové a loutnové korpusy barokních niněr. Niněře se zde dostalo i chromatické klaviatury, souznějících strun po vzoru violy d´amour, vypínání bordunových strun a zdokonalení rytmického bzučáku.
Na sklonku 18. století se niněra i ve Francii vrací do hudby lidové. V 19. století byla niněra typicky nástrojem vesnických muzikantů a žebrajících vojenských vysloužilců. Na území carského Ruska existovala celá bratrstva žebravých niněristů a každý adept této profese musel projít tři roky trvající výukou. Povolání se dědilo z otce na syna a byly známy případy, kdy byl potomek záměrně zbaven zraku, aby se mohl stát členem bratrstva nevidomých niněristů.
Velké oblibě se těšila niněra mezi kočujícími loutkáři. Hra na niněru, kytaru a buben obvykle předcházela samotnému představení a měla přilákat co nejvíc platících diváků. Ve zjednodušené (řekněme spíše žebravé) verzi měl niněrista loutky zavěšeny na struně, která byla jedním koncem připevněna pod kolenem k hráčově noze tak, že niněristovým podupáváním loutky tancovaly v rytmu hrané skladby. Loutkáři bývali zručnými řezbáři, a tak byly jejich nástroje bohatě zdobeny řezbou. V Českých zemích se vyskytovali niněristé-loutkáři ještě v první třetině 20. století..
Na sklonku 20. století zažila niněra nepravděpodobný návrat na výsluní, který dále pokračoval i v novém tisíciletí.
Niněru samozřejmě používaly soubory staré hudby, ale objevily si ji pro sebe i takové veličiny jako Led Zeppelin (No quarter 1994), Ritchie Blackmore (např . Fires at midnight 2001 a další), Lou reed (The Raven 2003) nebo Metallica (Reload 1997).
Ve Francii žije niněra na folkových tanečních bálech (fr. balfolk, baltrad), ale je tam i řada skvělých hráčů a skladatelů jako Patrick Bouffard nebo Gilles Chabenat. Pro niněru skládá i aranžuje klasická díla Mathias Loibner v Rakousku. Niněru si přivlastnila řada folk-rockových a folk-metalových kapel jako In extremo, Faun, Saltatio Mortis (všechny Německo), Eluveitie (Švýcarsko), Hedningarna (Švédsko), Ithilien (Belgie). Staré Město pražské si nelze představit bez niněristy Jiřího Wehleho. Niněra zní na řadě alb kanadské hvězdy world music Loreeny McKennitt. Zvyšující se počty zajímavých amatérských hudebníků mají svoje kanály na Youtube (např. Zanfoneando, Andrey Vinogradov, Patty Gurdy, Annie Hurdy Gurdy apod.)

Niněra se podobně jako třeba dudy rozšířila do většiny oblastí Evropy, existuje proto celá škála tvarů a lokálních konstrukčních řešení, které zde není možno všechny postihnout. Jedním z nejstarších typů je tzv. symfonie - tělo má jednoduchý hranatý tvar, většinou jen 3 struny, může být ale bohatě zdobena řezbou, malbou a intarzií. Jeden z nejznámějších tvarů je zobrazený na slavném obrazu H. Bosche Zahrada pozemských rozkoší z roku 1504. V barokní Francii byl oblíbený korpus ve tvaru loutny nebo kytary. Pro naše české lidové niněry jsou typické široce oblé tvary. Moderní nástroje zase mají tvar většinou utilitárně jednoduchý, s minimem zdobení avšak s vymoženostmi jako kovové tangenty, stavitelné kobylky, kapodastry nebo snímače.
Galerie tvarů niněr od středověku po 20. století je k vidění tady.

Nejrozšířenější ladění je G/C: melodické struny v g¹,g² bordunové struny C,G,c rytmická struna c/d.
Ve centrální Francii v oblasti Berry a Bourbonska se používá ladění do D/G: melodické struny v d¹,d², basové D, d, tenorová g, rytmická d¹.
Speciální případ jsou maďarské niněry, ty se ladí do A: melodické struny e¹, všechny ostatní A,a.

Marianne Bröcker, Die Drehleier, Ihr Bau und Ihre Geschichte, Düsseldorf 1973
Pavel Kurfürst, Hudební nástroje, Praha 2002
Bohuslav Čížek, Hudební nástroje evropské hudební kultury, Praha 2002
Doreen and Michael Muskett: The hurdy gurdy method, Hebden Bridge 1998
K. M. Schneider: Die Drehleier, Saarbrücken 2015
F. Baines, Introducing the hurdy gurdy, Early music 1975.

Jak objednat niněru

Při výrobě niněr je celá řada možností. Je tedy nutná důkladná dohoda o nástroji. Je dobré si rozmyslet jednak tvar korpusu a také, jaké volitelné vybavení nad rámec základního nástroje bude k užitku. Ceník zde uvedený je jen orientační.
Kolo vyrábím osvědčeným způsobem: tělo kola je z překližky zaručující tvarovou stálost. Obvodová hrana je potažena hruškovým dřevem, které zajistí dobré držení kalafuny a přitom hladký povrch.
Moderní nástroje mají často kovové tangenty. Můj názor je, že mají svůj význam až při vyším počtu melodických strun, protože zaberou méně místa. Na tradičních dřevěných tangentech není nic špatného a na šestistrunném nástroji mohou posloužit stejně dobře jako kovové.
Původní nástroje měli samozřejmě dřevěné kolíky nikoliv převodované ladicí mechaniky. I dnes je to použitelná možnost, při správné péči o kolíky a při použití ladícího klíče lze niněru tímto tradičním způsobem naladit bez problémů. Zároveň jsou dřevěné kolíky šetrnější ke strunám a struny jsou v případě niněr poměrně drahé.
Nicméně pokud zákazník žádá modernější ladicí systém, jsou dvě možnosti: buď použijeme banjové mechaniky, což je levnější, ale silné basové struny se na nich někdy ničí a lámou. Druhá možnost je dražší a lepší a jsou to patentní mechaniky Wittner Finetune.
Pokud je třeba nástroj ozvučit snímačem je dobré používat systém vyvinutý přímo pro niněru, kde se dá ovládat snímač pod každou kobylkou zvlášť. Já používám systém od fy Cejpek snímače s výstupem XLR a fantomovým napájením.

Šroubem stavitelné kobylky a kapodastry jsou postradatelnou leč uživatelsky velice příjemnou součástí moderních niněr.
Na druhou stranu veškeré kovové prvky na rezonanční desce (tedy hlavně stavící šrouby v kobylkách) lehce snižují akustický výkon nástroje a jsou tak vhodnější pro amplifikované hraní. Kdo požaduje hlasitý akustický nástroj, měl zvolit velký objemný korpus a minimum kovových prvků.
Cena nástroje je výrazně ovlivněna počtem strun. Je potřeba si uvědomit, že každá melodická struna navíc obnáší celou další tangentovou řadu.
Resonanční struny dávají nástroji dozvuk. Bez nich hraje niněra konkrétněji, s nimi je zvuk bohatší. Resonanční struny mají svoje příznivce i odpůrce a je čistě na zákazníkovi, jakou možnost zvolí.

Úspěch ve hře na niněru závisí mj. i na schopnosti umět si nástroj správně seřídit. Tato vlastnost je samozřejmě důležitá u všech hudebních nástrojů, ale u niněr ještě o něco víc.
Rukověť niněristy ke stažení zde.

Niněra, 6 strun, javor/smrk, menzura 380 mm, dřevěné kolíky, dřevěné tangenty	51 000 kč
Niněra Symfonia, 3 struny	37 000 kč
Kovové tangenty	+1 450 kč / 24 ks = 1 melodická struna
Šrouby stavitelná kobylka mel. strun	+ 750 kč
Šroubem stavitelnákobylka bas. strun	+ 750 kč/ks
Šroubem stavitelná kobylka rytmických strun	+ 1 100 kč/ks
Banjo mechaniky Gotoh	+ 740 kč/ks
Mechaniky Wittner finetune (viola)	+ 950 kč/ks
Klávesové vypínání mel. strun	+1 200 kč/ks
Kapodastr	+1 200/ks
Rezonanční struny na jedné straně (5 ks)	+ 1 500 kč
Figurální řezba	+ 8 000 kč
Reliéfní řezba hlavy nástroje	+ 4 000kč
Mozaiková výložka jedné desky	+ 2 800 kč
Snímací systém fy Cejpek	+ 8000 kč

Niněry

O niněrách

Jak objednat niněru

Ceník (platný od 1.9. 2026)

Galerie